IMAGINÁRNÍ PORTRÉTY A SNY
Tváře věcí, příhod, tajemných dějů a bytostí tu byly v duších lidí dříve než slova. Jsou to imaginace a sny, dvě sestry duše, řeč obrazů „stříbrného světa", který se vynořuje za světem vnímání a pomyslů jako svět metafyzického, který nás oslovuje vzrušující řečí obrazů. Nevyslovitelné záhadné světy, které se vynořují v naší imaginaci a vnikají do našich snů jsou průvodci labyrintem naší duše.
Co se v nás odehrává, když pozorujeme nekonečnou hladinu klidného moře, když vstoupíme do gotické katedrály, nebo, jak řekl jistý filosof, když „na horách dýcháme dech věčnosti". V těch vzácných chvílích zvláštního okouzlení k nám promlouvá řečí beze slov tvář věcí.
Svět má nesčetné množství tváří, je magickou fyziognomií ... Každé setkání s těmito tvářemi, ať už to jsou tváře lidí, dějů nebo věcí nám cosi říká, když naše děravé pojmy a slovní nálepky nestačí zachytit proud dynamického obsahu, který je nich skryt. To je ta chvíle, když slova či pojmy, jakoby v závrati sklouzly a padaly kamsi hluboko až ke dnu naší duše, teprve tam se dozvídáme, co nám říká soumračná tvář jedovatého durmanu, dívčí úsměvy sedmikrásek, vzlykající dny sychravého podzimu, jak píše Verlaine, nebo tváře, které se vynořují z temnot nočního lesa.
Avšak jsou také tváře imaginární, tváře lidí, které jsme nikdy neviděli a které svět zapomněl, jako třeba tvář čaroděje Fausta, nebo neznámá tvář našeho básníka Máje. Zaujata životem a dílem takových lidí jde naše duše stopami jejich života a utváří si jejich imaginární tvář, ze které čteme víc, než to, co bychom o nich mohli slov říci my nebo kdokoli jiný. Snažíme se je „definovat" jejich imaginárními portréty.
A tak Vám, sestrám a bratřím v imaginaci a snění nabízíme naši cestu k imaginárním tvářím lidí, k tajemné fyziognomii krajin a věcí, které se vynořují z té krajiny naší duše, která spolu s dušemi všech lidí má společné to, co staří filosofové nazývali „anima mundi", „duše světa". Ponořte se s námi do „stříbrného světa" imaginace a snů, který, alespoň na chvíli je skutečnější než naše každodenní „skutečnost".
Marie Lhotová, Milan Nakonečný