Od roku 1748 se datuje na této řece plavba rovnaného dřeva (tzv. rovnaček), které bylo určeno na palivo a pro papírny (brusné dříví). Voroplavba zde byla zavedena až roku 1799, před tímto datem není o plavbě vorů na Blanici zmínka. V roce 1844 se zde uchází o provedení úprav na vlastní náklady za plavební výsadu na 15 let podnikatel Lanna. Jednání o jeho nabídce trvalo téměř tři roky. Důvodem průtahů byly výhrady měst Vodňan a Písku proti některým navrhovaným stavebním úpravám. Lanna obdržel povolení až 17. dubna 1847 a ve stejném roce zamýšlené stavby svého projektu provádí. Komisionelní prohlídka provedeného díla konstatuje, že „Blanice je splavná pro vory“, nicméně jedná se o vory úzké – poloviční vorové tabule z důvodu četných zákrutů na toku a úzkých propustí.
Významným způsobem bylo využito vodní síly Blanice při likvidaci následků rozsáhlých lesních polomů z let 1917 – 1918 v revíru Arnoštov. V následujících letech bylo zpracováno 200 000 m3 dřeva. K dopravě tohoto dříví byly postaveny speciální lesní železnice a využito bylo mimo jiného způsobu dopravy i plavby rovnaného dříví. Plavilo se z jara a při dostatku vody i na podzim. Z lesa se dříví pomocí rohaček dopravilo k Blanici a v dlouhých hranicích rovnalo podél jejího toku. Asi 100 metrů dlouhou hrází bylo přehrazeno údolí v horním toku Blanice. Vzniklá nádrž se před plavbou naplnila vodou během 3-4 dnů. Následně se nádrž vypustila a jednotlivá polena se házela do tekoucí vody. Dříví se vytahovalo v místě nákladiště ve Zbytinách. Po vodě bylo dopraveno v letech 1919 – 1922 celkem 33 513 prostorových metrů tj. 25 134,80 krychlových dřeva.
Kulatina byla po blanické vodní cestě vázána do úzkých vorů, prameny o několika málo vorech končily na pilách ve Vodňanech, Protivíně, případně byly „převazovány“ u soutoku s Otavou na běžnou šíři a délku pramenů. Další plavbu zpravidla zajišťovala také jiná plavecká parta.

(KINSKÝ, V. st.: Z dějin jihočeské říční voroplavby II. In: Otavín 3. Písek 2001, s. 79 – 80)