Správcem vodňanského muzea byl ve čtyřicátých letech 20. století Jan Prajer. Jeho osobnost může vzbuzovat otázky, zda vůbec má být připomínán, zda některé problémové prvky nepřevažují nad kladnými výstupy jeho činnosti. Nicméně, všechno má své relativní hodnoty. V každém případě byl Jan Prajer zodpovědným a svým poctivým patriotismem i vhodným správcem tehdejšího vodňanského muzea. Navíc po sobě zanechal i několik svých dalších stop, jež ho právem zařazují do osobností zapsaných do vývoje muzea i zachycujících lokální život města především v první čtvrtině 20. století.

 

Jan Prajer se narodil 24. června 1900 ve Vodňanech. Otec (pocházející z Radčic) byl učitelem na vodňanské škole, matkou byla Jana Prajerová (rozená Řídká), narozená 23. března 1868 ve Vodňanech a zemřelá (zřejmě) 21. června 1943 opět ve Vodňanech. Měl ještě mladšího bratra Jaroslava, úředníka, který se narodil rovněž ve Vodňanech 28. prosince 1908. Jan Prajer působil jako úředník původně v Praze, odkud se k 1. lednu 1939 přestěhoval do Vodňan. Byl ženatý s o dvaadvacet let mladší Marií rozenou Slabyhoudkovou (narozena 24. února 1922 v Dolních Břežanech), s ní měl i dva syny (Miroslava /1945/ a Petra /1951/). Manželství se ale příliš nevyvedlo. Manželé se rozešli a žena se v květnu 1952 odstěhovala s dětmi zpět do svého rodiště. Jan Prajer zůstával a pracoval jako úředník ve Vodňanech. Když zestárnul, požádal o umístění do Domova důchodců v Lažanech u Blatné. Tam se v září 1969 také přihlásil k pobytu. Jak dlouho pobýval Jan Prajer v Lažanech, se vypátrat nepodařilo. V roce 1974 nebo 1975 jej tam navštívili Miloš Veselý, emeritní ředitel vodňanského muzea, a tehdejší ředitel muzea Jiří Pazdera. Toto sociální zařízení se pak na zlomu 20. a 21. století přesunulo do Blatné a - jak jeho vedoucí pracovníci informovali - katastrofální záplavy v roce 2002 vyplavily všechny archivované písemné doklady, z nichž by bývalo bylo možno zjistit délku pobytu Jana Prajera, případně datum úmrtí (pokud k němu zde došlo). Tolik suchá biografická faktografie.

 

Už krátce po svém příchodu z Prahy do Vodňan se Jan Prajer pokoušel zařadit a angažovat se v práci místních spolků a vůbec v kulturní činnosti. Za zmínku stojí jeho příspěvky do Vodňanských novin, z opačného konce nejrůznějších aktivit jeho režírování „rybářské" operety Okolo rybníka od tehdy populárního hudebního skladatele Eduarda Ingriše v březnu 1939. Role byly obsazeny ochotníky z vodňanského divadelního spolku Vlastimil, mnohačlenný orchestr místních hudebníků tradičně řídil Vladimír Klíma. Mimo jiné Jan Prajer také redigoval a technicky do tisku připravoval i tři díly známých Mosteckého Dějin královského města Vodňan (ty pak vyšly tiskem v roce 1940). Zřejmě těsně před válkou (vročení není uvedeno) také připravil a redigoval propagační almanach Vodňan obsahující kratší články z pera vodňanských autorů, zachycující město v různých úhlech pohledu.

Po válce - v té době také Jan Prajer zastával funkci městského kronikáře - pak v roce 1947 prostřednictvím Dvořákovy vodňanské tiskárny a místních skautů a junáků zpracoval a pod názvem Včera a dnes vydal průvodcovskou, fotografiemi doplněnou brožuru, přibližující město a okolí.

Začátkem čtyřicátých let byl Jan Prajer, nesporně pro své vstřícné postoje k lokální historii, městem ustaven správcem vodňanského muzea. Nebyla to ovšem profesní funkce na plný pracovní úvazek a ani odpovídajícím způsobem honorovaná, takže Jan Prajer dál zůstával městským úředníkem. Muzeum v oné době bylo také spíše skladištěm předmětů a potenciálních exponátů než institucí reprezentující město a přispívající k vzdělanosti a poznání lokální historie. Po okupaci tzv. Sudet, kdy do Vodňan bylo na jistý čas přesunuto prachatické gymnázium, ztratilo i to málo prostoru, které dosud mělo, a svým způsobem během těchto válečných let, nikoliv vlastní vinou, zcela zapadlo.

Po válce, v roce 1945, se muzeum vrátilo do svých původních prostor v budově městské radnice a, jak uvádí Jan Prajer, od 28. října 1945 (kdy bylo otevřeno pro veřejnost) neslo název Heritesovo městské muzeum. Nicméně, stále - přes snahu svého správce - fungovalo jen zcela pasivně a i proto stálo na okraji veřejného zájmu.

Přesto Jan Prajer začal v této době muzeum alespoň formálně stabilizovat, pořizoval seznamy muzejních předmětů, uspořádával knihovnu, snažil se muzeum prosadit do oficiálních propagačních tiskovin ...

Někdy koncem čtyřicátých let 20. století, několik roků po příchodu Miloše Veselého do Vodňan, se Jan Prajer se správcovstvím muzea rozloučil a vedení této instituce předal jemu. Přesné datum změny vedení muzea se však identifikovat nepodařilo (zřejmě by se však našlo v zápisech z jednání Rady Městského národního výboru z oné doby).

V padesátých letech pak Jan Prajer pracoval jako úředník na vodňanském Okresním národním výboru. Měl na starosti církevní agendu a sám býval funkčně označován za tzv. církevního tajemníka. To bylo v komplikované poúnorové době velice ošemetné postavení s neustálým balancováním mezi politickými zájmy státu všechny církve bez výjimky dusit co nejvíce, a na druhé straně přece jen jakés takés jejich koexistence v socialisticky nastaveném systému. Možná, že právě v těchto souvislostech, které jsou dnes zahaleny mlhou vpravdě dávných dob, podlehl Jan Prajer svodům a zamotal se do jakýchsi neprůhledných finančních machinací, které po odhalení byly tehdy shledány jako trestné. Po odsouzení a odpykání trestu se Jan Prajer vrátil zpět do Vodňan, které nejen byly jeho rodištěm, ale také silně patriotickým domovem.

Bylo nesporným lidským počinem, že v této pro Jana Prajera složité době si jej všimnul a pomocnou ruku mu nabídl právě Miloš Veselý, ředitel Městského muzea. Přijal jej jako kustoda a protože věděl, že je nejen administrativně schopný (to ostatně bylo dobře známo už v době jeho úřednického působení), ale také dovede písemně velmi dobře formulovat a navíc je i komunikativní, dával mu úkoly i jiné. Muzeum, které se v oné době stavělo na vlastní nohy a prosazovalo se jako samostatná instituce, potřebovalo uvést do pořádku zápisy inventáře, pořádat sbírky předmětů i písemné a literární pozůstalosti... Jan Prajer se na pokyn ředitele Veselého do všech těchto činností zapojoval a jeho práce byla zakrátko viditelná. Dodnes v muzeu existují inventární knihy psané Prajerovým úhledným kulatým a trochu větším písmem.

Postupem času se Jan Prajer propracovával i k samostatné muzejní práci a zejména ke psaní různých malých informativních brožurek, průvodců, drobných, ale na svou dobu potřebných dílek. Přes tuto drobnou prospěšnou činnost však jeho hlavní práce na něj teprve čekala. Někdy na konci padesátých či začátkem šedesátých let jej totiž ředitel muzea Miloš Veselý požádal (možná i trochu přinutil), aby se pustil do sepisování pamětí (nejen Prajerových osobních, ale i vzpomínek pamětníků) o tom, jak vypadalo a čím žilo město před mnoha léty. Jan Prajer se do psaní pustil. Začal jedním větším sešitem, zakrátko přidal druhý, nakonec i třetí. Psal o obyčejných věcech (které po letech ostatně bývají nejzajímavější) a obyčejných občanech města, psal o řemeslech a živnostech, o hospodách i společenském klimatu, o spolcích a jejich činnostech ... Všechny tyhle vzpomínky, psány samo zřejmě rukou, jsou podány velmi uměřenou, a proto dobře přijatelnou formou, mají punc doby a při čtení nás s jistou samozřejmostí přenášejí zpět do doby malých provinčních Vodňan, jejich života i starostí.1 Jen jednu chybu lze těmto vzpomínkám vytknout: Jan Prajer k nim totiž systematicky nepřiřazoval roky, jichž se dané paměti dotýkají. Většinou to až tolik nevadí, pokud je popisována atmosféra určité doby (v podstatě jde vcelku o kompaktní období druhé poloviny dvacátých a celých třicátých let minulého století); jakmile však jde o konkretizované údaje z jistého údobí, pak by dnes přiřazené vročení bylo výrazným zvýšením dokumentární hodnoty sdělení. Přesto všechno však tyto vzpomínky mají svou vysokou vypovídací hodnotu právě proto, že se netváří jako výběrová historická literatura, ale nabízí pohledy „jen" na obyčejný život města.

Po Janu Prajerovi mnoho jiného nezbylo. Zda pokračoval ve svých vodňanských pamětech, či nějak jinak literárně tvořil v době svého pobytu v lažanském Domově důchodců, se už také nedozvíme. Jeho jméno dnešní generaci neříká vůbec nic; přesto však svým správcovstvím městského muzea, spojeným s příslušným patriotstvím, navíc pak i sepsáním tří sešitů vodňanských vzpomínek, patří mezi ty místní osobnosti, jež je opodstatněné i po letech připomenout.

Poznámka:
Jan Prajer zemřel dne 17. března 1977 v domově důchodců v Lažanech. Byl pohřben do rodinného hrobu v Praze - Třeboradicích. (Informace laskavě poskytla paní MUDr. Jaroslava Prajerová ze Sušice, neteř Jana Prajera.)

Rudolf Berka

 

1) Výpisky z těchto vzpomínkových sešitů přinesl v roce 1992 sborník Vodňany a Vodňansko, další pasáže pak později i příloha Vodňanských novin v čísle 3/1997.

 

Berka, Rudolf. VÝBĚR Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích 2007, 4/XLIV s. 373-376