Znal jej ve městě téměř každý, byť se do Vodňan přistěhoval až ve svých čtyřiatřiceti letech. Jeho typickou chůzi, rozložitější postavu, mírně dopředu nakloněnou hlavu... V celé druhé polovině svého života věnoval tomuto městu to nejcennější - své snažení, svou práci, svou nikoliv na odiv stavěnou lásku k němu. Stal se, přestože rodem ze Slánska, aktivním vodňanským patriotem v tom nejlepším slova smyslu a zanechal zde po sobě stopy výrazného charakteru, bez nichž by současné město bylo mnohem chudší. Ten muž se jmenoval Miloš Veselý.

Stručná biografie Miloše Veselého

Miloš Veselý se narodil 27. února 1911 ve Zlonicích na Slánsku v rodině strojního zámečníka jako nejmladší ze šesti dětí. Otec se musel pořádně ohánět, aby uživil početnou rodinu. Ta žila v malém domku, k obživě napomáhalo i typické venkovské minihospodářství, za domkem se pak nacházela zahrádka se sadem.

V místě svého narození vychodil Miloš Veselý i obecnou a měšťanskou školu. Po ní odešel v patnácti letech z domova do učení v textilním obchodě svého strýce v Hradci Králové. Učení se prodavačem textilního zboží pak v sedmnácti letech dokončil u firmy Sachs ve Slaném. S tím se však Miloš Veselý nespokojil, lépe řečeno, doživotní stání za pultem v textilním obchodě mu nenaplňovalo představu o budoucím životě. Zřejmě tohle bylo i pozadím jeho rozhodnutí přihlásit se v Praze na Švankmajerovu uměleckou školu, kde absolvoval obor aranžérství. Nicméně cesty jeho osudu nakonec stejně zamířily jinam.

Poté, co se v roce 1937 oženil s Blaženou Miltrovou (zemřela 24. července 2003), vstoupil pod vidinou lepšího hmotného zabezpečení do služeb četnictva. Působil nejprve v Praze, odkud však byl zanedlouho převelen do Českého Krumlova. To se už ale blížil konec třicátých let, korunovaný osudným Mnichovem. Po německém záboru tzv. Sudet musel opustit Český Krumlov a s rodinou přejít do služby v Terezíně. I to však nebylo nadlouho. Po okupaci v březnu 1939 se opět stěhovali, tentokráte zpět do Prahy, tedy tam, kde Miloš Veselý svou kariéru ve státní službě začínal. V pohnutém roce 1939 se také v rodině Veselých narodil prvorozený syn Miloš.

Složité období konce první republiky, plné politických otřesů, zrady a nenaplněných očekávání, zakončené pak nacistickou okupací země, zřejmě přivedlo Miloše Veselého k levicovému smýšlení a k názoru, že právě tento směr je pro společnost perspektivně jedině možný. Tady byl zřejmě počátek jeho komunistické orientace, jíž zůstal věrný po celý zbytek svého života, o níž nezapochyboval ani koncem šedesátých let ani po Listopadu 1989. Je však třeba poznamenat, že Miloš Veselý nebyl demagogickým realizátorem tehdejší politiky. Svou politickou orientaci sice nezastíral, nicméně ji ani nevyužíval či nezneužíval. Jeho osobní život byl v této pro něj politicky jinak příznivé době skromný a téměř do konce života žil se svou rodinou stále ve dvoupokojovém bytě starého domu v Mokrého ulici čp. 186/I.

Hned po osvobození v roce 1945 se Miloš Veselý vrátil zpět do Českého Krumlova. Jeho rodina už byla v té době bohatší o dva syny. Na jaře 1949 opustil Miloš Veselý službu u četnictva, přestěhoval se s rodinou do Vodňan a zde pak strávil celý zbytek svého života. Nastoupil jako úředník okresního národního výboru. Vodňany tehdy byly okresním městem. Po územním rozhodnutí o zrušení některých menších okresů, ke kterému došlo koncem padesátých let a podle kterého byl vodňanský okres v roce 1960 zrušen, přešel Miloš Veselý na kratší čas do funkce obecního tajemníka národního výboru v nedalekých Křtěticích. Poté byl jmenován tajemníkem Městského národního výboru ve Vodňanech. V této pozici pak působil až do svého odchodu do penze koncem roku 1971. Nebyl však jen suchým úředníkem. Angažoval se aktivně v řadě místních sdružení a spolků. V některých případech šlo o tradiční podobu aktivit jinak nepolitických seskupení lidí stejného zájmového zaměření. Miloš Veselý působil v Osvětové besedě, Červeném kříži, ve Sboru dobrovolných hasičů, filatelistickém klubu, po dvanáct let byl principálem místních loutkářů. Od roku 1973 působil po dlouhá léta jako městský kronikář. Psal také kroniku Sboru dobrovolných hasičů a zřejmě i vodňanského Jednotného zemědělského družstva. Byl i dlouholetým předsedou městské organizace Svazu československo-sovětského přátelství.

V září 1976 Miloše Veselého na postu ředitele vodňanského muzea oficiálně vystřídal Jiří Pazdera, který do muzea nastoupil jako odborný pracovník v březnu 1974, a zhruba dva roky oba dva v muzeu působili společně. Ani po úplném odchodu z muzea se Miloš Veselý nestranil práce v oblasti lokální kultury. Postupně se však přece jen začaly dostavovat zdravotní potíže osobního rázu, starosti o nemocnou manželku a zákonitě muselo dojít k jistému útlumu jeho aktivit. Miloš Veselý zemřel po krátké nemoci, avšak při plném duševním zdraví, dne 11. listopadu 1998 v požehnaném věku 87 let. Podle svého přání byl pohřben na vodňanském hřbitově. Jeho jméno zůstává spojeno s mnoha kulturními počiny, kterými se město Vodňany i dnes pyšní.

 

Miloš Veselý jako muzejník a realizátor řady kulturních počinů

Mnoho osobní práce Miloše Veselého a s ní provázaných výsledků je spojeno s jeho působením v tehdejším městském muzeu. K muzeu se dostal zákonitým procesem zájmu o město a jeho historii, nikoliv jakýmisi pochybnými cestami, jak by mohl někdo mylně předpokládat při jeho politické angažovanosti. Ostatně, stejně jako dnes, ani tenkrát muzejní práce nebyla tou, která mohla vést k jakémukoliv pochybnému osobnímu zviditelnění, spíše naopak. I lokální historie (nikoliv záměrně „upravovaná") byla ve své podstatě vlastně nebezpečnou disciplinou, pro niž tehdejší straničtí bossové na okresní či krajské úrovni neměli zrovna mnoho pochopení.

V době příchodu Miloše Veselého do Vodňan bylo muzeum, které od 28. října 1945 neslo název Heritesovo městské muzeum, umístěno ve stísněných, oproti předválečnému období omezených prostorách radnice. Spíše bylo možno hovořit o skladu, ani ne muzejním depozitáři. Skutečná muzejní činnost, byť jen minimalisticky orientovaná na případné návštěvníky, vlastně téměř nebyla možná. Navíc exponáty byly v aranžmá spíš kuriózním než lokálně vlastivědném; v těsné pospolitosti se zde nabízel doudlebský kroj vedle legionářské helmice, šrapnelu od Piavy a křepického zlata. Tehdejším správcem muzea byl od počátku 40. let městský úředník a kronikář Jan Prajer, angažující se rovněž v lokální kultuře, zejména v ochotnickém divadle. I za těchto složitých podmínek se Jan Prajer snažil o jakousi základní formální stabilizaci muzea: pořizoval seznamy muzejních předmětů, pořádal knihovnu, snažil se prosadit muzeum do oficiálních propagačních tiskovin a podobně.

Miloš Veselý se do blízkosti muzea dostal přirozenou cestou svého zájmu o lokální historii začátkem 50. let. Jeho správcem se stal v roce 1952. Formálně pak toto napojení později korespondovalo s jeho novou pracovní funkcí tajemníka Městského národního výboru ve Vodňanech, do jehož působnosti muzeum organizačně spadalo. Právě v této době sehrál Miloš Veselý významnou úlohu úřední osoby, mající za povinnost projednat s pražskou Židovskou obcí převzetí osiřelé a částečně zdevastované vodňanské synagogy do majetku města. Židovská obec si byla po válce vědoma, že není schopna udržet všechny synagogy, a některé z nich proto nabídla k využití pro kulturní a společenské účely. Miloš Veselý velmi bystře rozpoznal, že by tato budova se svým respektovaným historickým pozadím byla vhodným novým stánkem právě pro muzeum. Tuto myšlenku mohl navíc prosazovat i prostřednictvím své funkce tajemníka městského národního výboru. Takové využití sakrálního prostoru navíc odpovídalo i představám Židovské obce, a tak nic nebránilo předání synagogy, podmíněnému budoucí péčí města o židovský hřbitov na Pražáku. Sakrální výzdoba synagogy byla předána do pražského Židovského muzea a krátce nato, hned v roce 1955, došlo na stavební úpravy synagogy. Bohužel pro tuto dobu bylo typické, že se obecně příliš nerespektovala památková hodnota takových staveb, nehledě na to, že nebyly ani odborné síly, které by byly schopny citlivě provést opravy v intencích jejich historické hodnoty. Platilo to i ve vodňanském případě. Při úpravách synagogy byl vybudován mezistrop, který výškový prostor rozdělil na dvě podlaží. Charakter původních proporcí stavby tak byl necitlivě pozměněn, zlikvidovány byly i zbytky původní výmalby synagogy. Nicméně pro muzeum vznikl reprezentativní prostor, který už umožňoval koncipovat expozici muzejních předmětů do jistých tématických kompozic.

V květnu 1959 bylo muzeum v opravené synagoze, nyní pod názvem Vlastivědné muzeum ve Vodňanech, otevřeno pro veřejnost. Miloš Veselý se zcela přirozenou cestou stal představitelem muzea. Navíc Jan Prajer se v oné době dostal jako státní úředník do konfliktní situace ve správě církevních peněz a byl za jisté machinace s nimi odsouzen. Po odpykání trestu se do Vodňan vrátil, ale jeho případné další spravování muzea už bylo vyloučené. Bylo nesporným lidským počinem, že v této komplikované době mu podal pomocnou ruku právě Miloš Veselý. Přijal jej jako kustoda muzea a protože věděl, že je nejen administrativně schopný, ale také se dovede velmi dobře písemně vyjadřovat, navíc je i komunikativní, dával mu i jiné tvůrčí úkoly. Prostory synagogy umožnily, aby Miloš Veselý jako odpovědný představitel vyvedl městské muzeum z úzkého lokálpatriotického vzezření do podoby spíše regionální, minimálně na úrovni širšího Vodňanska. Potvrdila to například i stálá expozice v prvním patře budovy muzea, dokumentující vývoj jihočeského rybníkářství s důrazem na rybniční chov ryb na Vodňansku a na činnost rybářského výzkumu a školství.

Ke stejnému období se pak váže událost přesahující hranice města, bezprostředně a neoddělitelně spojená se jménem Miloše Veselého. Právě on to byl, kdo docílil obnovení prastarého a v celých Čechách naprosto jedinečného zvyku při výlovu vodňanského rybníka Dřemliny - totiž výměny ryb za koláče. Snad nebude nadbytečným exkurzem připomenout si historické pozadí, jež je nutné pro pochopení úlohy, kterou M. Veselý mnohem později sehrál.

Po dobudování největšího městského rybníka Dřemliny v roce 1528 byla uzavřena úmluva mezi městem a držiteli pozemků, přes něž vedla stoka s vodou odpadající před výlovem. Při vypouštění rybníka totiž odtékající voda tyto pozemky částečně zaplavovala a poškozovala je. Jako odškodné byla úmluvou stanovena náhrada ve formě ryb. Majitelé pozemků pak na druhé straně jako důkaz dobrých sousedských vztahů, panujících mezi nimi a městem, přinášeli k výlovu čerstvě napečené koláče, aby jimi pohostili konšely mající dozor nad výlovem i samotné rybáře. Tato „gentlemanská" sousedská úmluva pak byla zanesena do zemských desek. Vznikla tak tradice, jež přetrvala staletí. Až v socialistických padesátých letech 20. století byla násilně přerušena s tím, že v podmínkách budování socialismu není důstojné pro „nového" člověka, aby s rybami a koláči takto kupčil. Navíc, protože jak tehdejší majitel rybníka (již to nebylo město Vodňany, ale státní výzkumný rybářský ústav), tak nástupci soukromých vlastníků půdy (dvě JZD) byli socialistickými organizacemi, „výměna" ryb za koláče byla podle tehdejšího výkladu vlastně zcizováním socialistického majetku. Absurdní popření staletých tradic, ale takový ten čas byl.

V roce 1966 se o celou věc začal intenzivně zajímat právě Miloš Veselý. Zjistil (sám jinak prorežimně orientovaná osoba), že na politickou objednávku provedené zrušení úmluvy z roku 1528 je právně neplatné z důvodu onoho zanesení do zemských desek, a osobně se zasadil o návrat k předchozímu stavu, tedy k oné výměně ryb a koláčů. Přivítali to sami noví majitelé rybníka a přilehlých pozemků, kteří se k dávné tradici rádi vrátili. Je nesporné, že bez onoho příslušného politického postavení, které Miloš Veselý měl a mohl uplatnit, by se nikomu jinému tento zvrat v oné době nepodařil. To však pro samotný výsledek, daný osobní angažovaností M. Veselého za návrat tradiční zvyklosti, není rozhodující.

Nejvýraznější osobní zásluhou Miloše Veselého ze zhruba stejné doby je však otevření městské obrazové galerie jako součásti muzea. Se středoškolským profesorem a vodňanským rodákem, pozdějším donátorem a zakladatelem galerie Dr. Blahomírem Žahourem, žijícím se svou manželkou v Praze, se M. Veselý z titulu své funkce tajemníka městského národního výboru seznámil již někdy koncem padesátých let. Z těchto kontaktů vznikla u bezdětného a později ovdovělého Dr. Žahoura krásná myšlenka věnovat rodnému městu jako symbolický odkaz svůj i své zemřelé manželky mimořádně cenný obrazový soubor českého výtvarného umění, z něhož by budoucí galerie mohla pod jeho jménem a jménem manželky ve Vodňanech vzniknout.

Byla to příznivá konstelace, neboť Miloš Veselý mohl z titulu své veřejnopolitické funkce městského tajemníka podstatně snáze než kdokoliv jiný v tehdejších městských orgánech nejen prosadit tuto myšlenku, ale především najít v budově radnice prostory k instalaci galerijních artefaktů. Sám osobně, případně za pomoci všech rodinných příslušníků či svého vrstevníka, vyučeného truhláře Františka Halady, věnoval úpravám galerijních prostor stovky hodin bez nároku na jakoukoliv odměnu. I proto mohla být galerie poměrně rychle, už o Vánocích 1967, otevřena pro veřejnost. Ta ji přivítala nejen jako mimořádné kulturní zázemí, ale také jako propagační událost, zvyšující image města.

Bohužel galerie nebyla otevřena dlouho. V dubnu 1968 zachvátil budovu radnice požár. Celé galerii s vystavenými mimořádně cennými obrazy hrozilo naprosté zničení. Sám Miloš Veselý patřil mezi ty přední zachránce, kteří se přes hrozbu ohně stále znovu a znovu vraceli do prostor galerie a vynášeli odtud ohrožené obrazy. Povedlo se. Paradoxně tento požár ve skutečnosti galerii pomohl. Po rekonstrukci budovy se totiž opět díky pozici Miloše Veselého v městských orgánech podařilo ve druhém patře radnice získat daleko větší výstavní prostory, lépe vybavit sály galerie, dodat jí jistého lesku. Galerie pak byla v nové podobě znovu otevřena v červnu 1969 a od sezóny 1971 začala navíc i její pravidelná výstavní činnost. Za působení M. Veselého byly uspořádány desítky výstav, prezentujících díla našich předních malířů, grafiků, sochařů, keramiků, sklářů, fotografů aj. V galerii jako součásti muzea získaly Vodňany kulturní instituci hodnoty, jíž se mohou pochlubit jen málokterá i daleko větší města. S jejím vznikem je nutno si spolu s mimořádným donátorským počinem Dr. Žahoura připomínat právě Miloše Veselého, jehož poctivé patriotství se zde projevilo v celé své síle a hloubce.

Do rámce galerie a jejích prostor byly zařazeny i dvě pamětní síně, věnované Františku Heritesovi a Juliu Zeyerovi, které v omezeném rozsahu existovaly už před vznikem galerie. Nicméně zásluhou Miloše Veselého však je, že se mu podařilo docílit převodu mnoha artefaktů z pozůstalosti Julia Zeyera, uložených dosud v pražském Náprstkově muzeu, které poté obohatily vodňanskou Zeyerovu pamětní síň.

V pozici ředitele Městského muzea a galerie Miloš Veselý přál lokální odborné literatuře. Za jeho podpory a pod hlavičkou muzea vyšly různé drobnější tisky, ale především vznikl ve svém začátku pravidelný, poté občasně vydávaný sborník Vodňany a Vodňansko. První číslo sborníku vyšlo roku 1969 a nastartovalo tak příležitost publikovat odborné práce a studie z různých zájmových oblastí, které přibližovaly náročnějším čtenářům historii a přírodu města i kraje. Skutečnost, že sborník Vodňany a Vodňansko existuje dodnes, je dokladem tehdejšího správného rozhodnutí Miloše Veselého založit edici, která by se městu a jeho regionu věnovala. Známá byla popularizační aktivita Miloše Veselého. Přednesl (dominantně ve vodňanských školách) desítky přednášek o historii města. Byl dobrým vypravěčem, který uměl zaujmout, samozřejmě i dobrým znalcem lokálních dějin, a tak jeho přednášky byly se zájmem sledovány i školáky, kteří jinak o podobné aktivity příliš nestáli.

Toto stručné shrnutí muzejně kulturních aktivit Miloše Veselého by mohlo pokračovat dalším výčtem drobnějších akcí, pod nimiž byl podepsán, ale tady nejde o inventuru. Mnohem spíše je smyslem připomenout si tuto osobnost spojenou zejména s vodňanským muzeem, ukázat, jak poctivě přistupovala k hlubším sondám do lokální historie, jak obratně dokázala pro kulturní potřeby využít i svého politického vlivu - jedním slovem - jak z předválečného zanedbaného muzea vytvořila respektovanou kulturní instituci.

Když Miloš Veselý odcházel do penze, předával svému nástupci Městské muzeum a galerii jako relativně dobře vybudovanou a fungující instituci, oproštěnou od balastu, jímž byla zatížena v minulosti. Mohl se s uspokojením otočit a říci si, že udělal, co bylo v jeho silách. Je však velice pravděpodobné, že by daleko spíše řekl, že mnohé ještě nestačil dodělat. To bylo pro něj typické. Odešel v něm člověk zaujatý pro muzeum a kulturu vůbec, skutečný patriot, který ve své době prospěl městu a jeho tváři jako málokdo jiný.

Rudolf Berka
 

Berka, Rudolf. VÝBĚR Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích 2008, 1/XLV s. 54-60