Vodňanské muzeum (a později muzeum s galerií) vedlo ve druhé polovině 20. století několik osobností. Prvním dvěma z nich - v chronologickém sledu Janu Prajerovi a Miloši Veselému - už byla věnována retrospektivní pozornost, shrnující jejich muzejní činnost. Třetím v pořadí, který městské muzeum a galerii vedl, byl Jiří Pazdera. Zdá se proto logické, aby při příležitosti jeho pětasedmdesátin, jichž se letos dožívá, bylo učiněno podobně formou drobného osobního medailonku, zaměřeného na jeho působení v této významné městské kulturní instituci.

 

Středostavovská rodina Pazderova patřila ve Vodňanech do obecného povědomí. Otec i matka byli aktivními členy Sokola, a zejména pak otec Antonín Pazdera, povoláním učitel, byl osobou s širokými aktivitami v regionální kultuře. Byl členem významného Zpěváckého spolku, jehož pověst daleko přesahovala hranice města, houslistou nejrůznějších místních hudebních seskupení, vedoucím dětských hudebních a recitačních souborů. Po válce organizoval a vedl letní tábory sokolské mládeže. Patřil mezi přední hráče šachu krajského přeboru i mezi zakládající členy Klubu filatelistů. Nikoliv v poslední řadě také od konce třicátých let 20. století redigoval na Prácheňsko zaměřený a obsahově vynikající vlastivědný časopis Zlatá stezka (až do doby jeho zastavení komunistickým režimem).

 

Do této rodiny se v Sušici dne 5. června 1933 Jiří Pazdera narodil. Do první třídy obecné školy nastoupil přesně v první den zahájení druhé světové války. Po jejím skončení začal v roce 1945 studovat, od tercie počínaje, na prachatickém gymnáziu. Bohužel už v sextě (1948) jej postihlo vážné plicní onemocnění, které jej donutilo studium přerušit. Po uzdravení však bylo na pokračování v gymnaziálním studiu pozdě, navíc muselo dojít i na snížení osobních aktivit v jím tolik milovaném sportu. Později Jiří Pazdera dálkově vystudoval a maturoval na čtyřleté obchodní akademii.

 

Ještě před dokončením studia přijal v roce 1954 místo referenta Okresního domu osvěty ve Vodňanech. Po reorganizaci státní správy (zrušení vodňanského ONV) se stal ředitelem okresní pobočky tohoto kulturního zařízení. Později, od roku 1964, kdy došlo ke zrušení této pobočky, přešel na post metodika kulturní činnosti Okresního kulturního střediska ve Strakonicích. V roce 1966 pak nastoupil jako inspektor odboru kultury Okresního národního výboru ve Strakonicích. Do jeho agendy patřilo řízení knihoven, muzeí a především oblast památkové péče, což v padesátých a šedesátých letech socialistického režimu bylo především o proplouvání mezi snahami o podporu údržby a obnovy památkově historických objektů a omezeností lokálních administrátorů. Z pozice své pracovní náplně působil řadu let i jako tajemník okresní komise ochrany přírody a památkové péče. V závěru své činnosti na odboru kultury ONV ve Strakonicích zastával i funkci okresního konzervátora.

 

Rok 1968 přinesl i Jiřímu Pazderovi jistou porci politického optimismu. Po zásahu tzv. spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy a příslušném zklamání se u něj dostavila reakce, dalo by se říci, spíše recesistická - nechal si narůst vousy s tím, že je oholí, až vojska z naší země odejdou. Ta samozřejmě neodešla, nicméně on v roli kulturního pracovníka socialistického státního úřadu se svými vousy vytrval. Reakce nadřízených a na úřad dohlížejících referentů z řad okresního výboru KSČ byla zákonitá - Jiří Pazdera nemůže zůstávat v řadách k režimu loajálních státních zaměstnanců. Dařilo se mu kupodivu ještě několik let se na svém místě držet, ale postupující normalizace jej nakonec přece jen zmohla.

 

Ve Vodňanech v oné době už několik let ve funkci ředitele Městského muzea a galerie přesluhoval Miloš Veselý (narozen 1911). Jiří Pazdera se svými zkušenostmi z oblasti ochrany a péče o památky i z kultury obecně měl soubor zkušeností, dávající mu předpoklady jisté blízkosti k muzejní práci. Za podpory Miloše Veselého, který byl do svého odchodu do důchodu r. 1971 zároveň tajemníkem Městského národního výboru ve Vodňanech, byl v září 1974 přijat jako odborný pracovník muzea. O dva roky později, po odchodu Miloše Veselého, byl Jiří Pazdera v září 1976 jmenován ředitelem Městského muzea a galerie.

 

Činnost ředitele Pazdery v muzeu a galerii bude předmětem samostatného oddílu této biografické glosy; na tomto místě je však možné zmínit se o dalších zájmových aktivitách jmenovaného. Ty byly většinově založeny už v jeho klukovských letech a přibrzděny plicním onemocněním. V době svého působení v muzeu byl Jiří Pazdera silně angažován v lokálním sportu nikoliv ovšem co by aktivní sportovec, ale spíše jako spiritus rector organizačního dění a formování sportovních aktivit. Výrazné postavení měl v řízení vodňanského Sokola a to v nejrůznějších sportovních sekcích této organizace. Sám velký příznivec pražské Sparty se, podobně jako v Sokole, angažoval v řídicím výboru místního fotbalového klubu, napomáhal rozvoji vodňanské lehké atletiky atd. Výčet jeho angažovanosti v místním sportovním dění by ovšem mohl dále narůstat. Na druhé straně je možno připomenout i jeho dlouholeté působení v organizačním výboru Vodňanských rybářských dnů, každoročně pořádných slavnostech, zahrnujících jak odborné, tak zábavní akce s pozadím propagace českého produkčního rybářství. Nicméně nastupující zdravotní problémy omezily Jiřímu Pazderovi tyto zájmové aktivity dnes pouze na Sokol, kde stále působí v řídicím výboru.

 

V červnu 1993 odešel Jiří Pazdera z funkce ředitele vodňanského Městského muzea a galerie do penze. Stále se však plně zajímá o chod této instituce, navštěvuje všechny jí pořádané akce, je v kontaktu s jejími pracovníky.

 

Dne 5. června 2008 Jiří Pazdera oslavil 75 let svého života.

 

 

V době jmenovaní Jiřího Pazdery ředitelem Městského muzea a galerie ve Vodňanech už byla tato instituce organizačně, administrativně i programově plně stabilizovaná. Předchozí ředitel Miloš Veselý jí dal svou pečeť fungující kulturní součásti města. Na Jiřím Pazderovi pak bylo, aby úroveň muzea a galerie nejen udržel, ale dále zvýšil. Dá se říci, že se mu to podařilo.

 

Je třeba ocenit jeho organizační snahu o další zprůhlednění a precizování všech administrativních povinností, jako bylo vedení inventárních seznamů muzejních předmětů, sbírkových katalogů, muzejní knihovny apod. Velkou práci pak odvedl na vnějších a zejména vnitřních úpravách budovy muzea (bývalé synagogy) - historická expozice byla v 80. letech z technických důvodů dlouhodobě uzavřena. Šlo nejen o organizační činnost, ale v prvním sledu především o získávání finančních prostředků na architektonickou úpravu interiéru, pořízení výstavních skříní, programové uspořádání muzejních artefaktů a mnohé další. Jiří Pazdera si byl přitom vědom, že tato práce vlastně nikdy nebude hotová, že budoucnost bude dále přinášet nové nároky na podoby výstavních expozic. Z toho také vycházel při úpravách muzea a přípravách tematických výstav. K opětnému otevření muzea pro veřejnost došlo r. 1993.

 

Nicméně přece jen více prostoru a svého času věnoval galerii. Ta byla i v jeho době ozdobou města, kulturním prostorem, kde se vodňanští občané mohli bezprostředně setkávat s výtvarníky, sochaři, fotografy, literáty. Za jeho éry galerie připravila více než sedmdesát výstav, uspořádala desítky jednorázových kulturních, vzdělávacích a informačních akcí, podílela se svými zápůjčkami na výtvarných výstavách v jiných městech a galeriích.

 

Za připomenutí stojí především jedinečná a neopakovatelná souborná výstava děl Jana Zrzavého v roce 1978. Přes rozčarování, které Zrzavého ve Vodňanech potkalo v padesátých letech a za nímž stáli lokální představitelé tehdejšího režimu, umělec na město nezanevřel. I proto mu ředitel muzea a galerie Pazdera napsal v roce 1977 dopis s žádostí o umožnění uspořádat v prostorách městské galerie velkou výstavu jeho celoživotního díla. Mistr velice vřele přislíbil svou pomoc při zamýšlené výstavě. Později se zdálo, že osud rozhodl jinak; Jan Zrzavý v říjnu téhož roku zemřel. Přesto se za spolupráce s Národní galerií nakonec posmrtnou výstavu podařilo ve Vodňanech uspořádat. Stala se z ní mimořádná umělecká událost, která přitáhla návštěvníky nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí.

 

V kooperaci s Národní galerií vznikla v roce 1980 i souborná výstava životního malířského díla Antonína Waldhausera, vodňanského rodáka, kterou lze označit za průlomovou v objevení a poznání tohoto velkého a skromného umělce.

 

Do nezapomenutelných výstav, připravených vodňanskou galerií pod vedením Jiřího Pazdery, spadá i přehlídka pláten velkých mistrů štětce, uvedená pod názvem Světlo v českém malířství generace osmdesátých a devadesátých let 19. století a uspořádaná spolu s Galerií hlavního města Prahy a dalšími čtrnácti českými a moravskými galeriemi v roce 1982. Představila několik desítek děl tehdejších umělců ze zlatého věku našeho národního výtvarného umění. Premiéra této jedinečné výstavy se uskutečnila ve výstavních prostorách pražské Staroměstské radnice.

 

Ředitel Pazdera stál i za životní výstavou výtvarných prací známého místního umělce Václava Štětky, malíře „výlovů, polní práce a kytek“, jak jej charakterizoval jeho přítel spisovatel Ladislav Stehlík. V rybářských Vodňanech byla tato výstava navíc mimořádně významná i proto, že se na ní podařilo soustředit naprostou většinu Štětkových nejznámějších pláten rybničních výlovů, jimiž především proslul.

 

Za takovými velkými, stejně jako za výstavami menšími, stálo intenzivní organizační úsilí získat přední díla velkých autorů, roztroušená po galeriích a soukromých majitelích, uzavřít dlouhé řady smluv o zapůjčení, o pojištění, převézt bezpečně tato díla do Vodňan a po výstavě je opět oficiálně předat, k tomu vydat graficky patřičně vypravené výstavní katalogy ... (navíc mnohé z těchto katalogů získaly charakter samostatného života schopných publikací, s odstupem let cenných pro své informace o daném umělci a jeho díle).

 

Vedle katalogů a obvykle výrazně dobře graficky zvládnutých velkoformátových plakátů k jednotlivým výstavám vyšlo péčí Jiřího Pazdery pod hlavičkou vodňanského muzea a galerie i několik dalších, sice drobnějších, ale svým obsahem zajímavých publikací. Mezi nimi lze především připomenout studii Ladislava Stehlíka z roku 1979 Dvě krajanské tváře, věnovanou spisovatelům Františku Heritesovi a Josefu Holečkovi, doplněnou kresbami Václava Štětky; o čtyři roky později (1983) vodňanské muzeum a galerie vydalo obdobnou Stehlíkovu studii, věnovanou v té době už zesnulému malíři Štětkovi.

 

Jiří Pazdera nebyl jen pořadatelem a editorem publikací vydávaných Městským muzeem a galerií, ale sám také publikoval. Především to byla dlouhá řada jeho příspěvků ve Výběru, časopise periodicky vydávaném Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích, v nichž připomínal lokální a regionální osobnosti, prezentoval a propagoval činnost vodňanského muzea a objevoval nepoznaná zákoutí místní minulosti; dodnes četní badatelé z těchto jeho podkladů citují. Na řadě dalších publikací se pak podílel jako spoluautor. Odkázat lze v této souvislosti zejména na publikaci k 650. výročí udělení privilegií Vodňanům z roku 1986 nebo na titul Vodňanská zastavení na přelomu milénia, jakýsi historický exkurz po vodňanské minulosti, vydaný městem v roce 2000. Mnohokrát přispěl do Vodňanského zpravodaje a později do Vodňanských novin.

 

Přičiněním ředitele Pazdery byla v roce 1992 založena i významná Nadace JUDr. Zdeňka Nováka a Marie Novákové, jejímž prostřednictvím byla do vodňanské galerie zakoupena řada cenných výtvarných děl, obohacujících dnes její fond. Jiří Pazdera stále zasedá v radě této nadace (ve své funkci ředitele jím být nemohl), posuzující využívání nadačních prostředků ve prospěch galerijního fondu. Od roku 2003 je také členem poradního sboru pro sbírkotvornou činnost vodňanského muzea.

 

Převážná většina sedmnáctiletého ředitelování Jiřího Pazdery ve vodňanském Městském muzeu a galerii proběhla v dobách předchozího politického režimu, kdy bylo v kultuře - kam muzejní a galerijní činnost bezesporu patří - obtížné prosadit některé radikálnější představy práce lokální instituce. Týkalo se to zejména publikační činnosti (od povolení tisku až po jeho financování; i proto během doby Pazderova působení nevyšlo například žádné další číslo sborníku Vodňany a Vodňansko) a také výstavních prezentací umělců, kteří nebyli právě nejlépe zapsáni v rejstříku tehdejšího režimu. Přesto se mnohé podařilo a působení Jiřího Pazdery v ředitelské pozici vodňanského Městského muzea a galerie lze označit za přínosné.

 

Malé biografické ohlédnutí se za letošním pětasedmdesátníkem Jiřím Pazderou, emeritním ředitelem Městského muzea a galerie ve Vodňanech, není stavěním osobního pomníku; spíše jen chce stručně rekapitulovat éru jeho působení, tedy zprostředkovaně reprodukovat činnost této kulturní instituce v období jeho ředitelování. Z této malé rekapitulace pak vyplývá, že muzeum s galerií za jeho éry rozhodně nestagnovalo, naopak pokročilo dál ve svém vývoji.