Po přečtení několika řádek ze začátku uvažovaného rodinného spisu, lépe knihy, o mlýně rodiny Korittových, se dočítám, že roku 1765 navštívila mlýn sama Marie Terezie a svým prohlášení stvrdila název mlýna V lukách, coby majetku královského města Vodňany.
Zajímavě hovoří Eman o honech, které v katastru radčickém končily mnohokráte právě ve mlýně a nebo v radčické hospodě U Konvičků. Je zajímavé, že tito hospodští nebo mlynáři většinou uměli hrát na heligonku, později na harmoniku. Dnes není žádné tajemství, že tuto tradici drží právě současný majitel mlýna, E.Koritta. Navíc se zmodernizoval a válí také na elektrické varhany. Bylo by zajímavé vyprávět, jakou úroveň měla ta myslivecká posezení, co legrace si jeden druhému vyvedli. Na to by nestačily několikery noviny. Samozřejmě vše podtrhovala výborná kuchyně paní mlynářky.
Ve mlýně tradičně chodil Mikuláš s čerty, provozovaly se zde masopustní reje a slavily Vánoce. Obdarován byl každý, kdo ve mlýně toho času žil a pracoval. Otec Emana měl čtyři bratry a ti po malých opravách a barevných úpravách dědili houpacího koně, který vždy nadělal plno radosti…
Mlýn Forků – poslední mlynářští byla rodina Denků
V ostré zatáčce cesty mezi Vodňany a Krašlovicemi není ani vidět zásluhou přebujelé lebedy, kopřiv a náletu. Natož abyste poznali, že je zde mlýn.Využil jsem možnosti a zvolil cestu ze zadní jižní strany, obešel jsem závoru – a proti mně pán se psem. Omluvil jsem se, a na dotaz, jsemli rybář, jsem odvětil, že ne, že fotím mlýny pro Vodňanské noviny.
Majitelem je, jak jsem se dozvěděl, pan Pospíšil z Českých Budějovic a pobývá zde od velké vody v roce 2002. Po Denků rodině zde byly vodňanské Pletárny, pozdější majitel tady prováděl i nekalou činnost podnikání. Pan Pospíšil začal s úpravami přízemí čtyřpodlažní budovy a další poschodí se opravuje, což dokládají nejen nová okna. Pan Pospíšil chce uvést do provozu turbinu, stav vypadá uspokojivě, z velké části zakonzervovaně. Přejeme, aby se to podařilo. Využití vodní energie je ekologicky čisté a poslouží jako zdroj výroby elektrického proudu alespoň pro vlastní potřebu.
Pana Denka jsem velmi dobře znal a vím, že to byl vážený a hodný pán, do uzavření mlýna zde bydlel a nevěřil tomu klidu. Dosluhoval na vrátnici podniku Šumavan, dnešní Jolava. I takto končili šikovní, poctiví a zruční mlynáři, o kterých jsem se zmiňoval v úvodních článcích o mlýnech. Poválečná doba jim nepřála jak po stránce životní, tak profesní, nebo socialistické mlýny tuto tradici pokořily.