Vyfotografovat současný stav dvanácti mlýnů a psát o nich mě lákalo řekněme rok, ale nevěděl jsem, že mě někdo předešel. Je to Eman Koritta. Určitě má k tomuto řemeslu blíž, a tak se dal do psaní pamětí jejich rodiny a celá jeho práce je založena na faktech a rodokmenu. Píše formou románu, a podaří-li se mu ho dokončit, bude to určitě zajímavé čtení. Dnes je držitelem jména Koritta jenom on a jeho syn, ale ten je už mimo dění.
Součástí celého areálu po obnově cesty je i přilehlá restaurace U Korittů, kam se vejde na padesát hostů a přivítá Vás, a jste na kole nebo jdete pěšky. Cestu nejprve vzala a posléze „dala“ velká voda. Tímto uspořádáním vzniklo zajímavé výletní místo, dříve bývalo podobné v restauraci Na Pražáku nebo ještě v dřívějších letech Na Lázni u Chelčic.
Ptal jsem se, co bývalo v osamocené budově před mlýnem, nynější hospodě. Tady je vysvětlení: byl to objekt, který se nacházel při normálním stavu vody celý na suchu a malé vodní kolo stálo. Když ale přišla velká voda, kolo se roztočilo. Mlýn se musel zastavit a rozemleté obilí se tady „dodělávalo“. Byl to tzv.povodník. Malá budova, postavená o hodně výš než vlastní mlýnice, s malým vodním kolem o průměru asi dva metry a s párem žentourů, tedy mlecích kamenů. Protože před regulací Blanice (v roce 1931) přicházely velké vody i třikrát do roka - Josefské, Jánské a na podzim ještě Václavské.
S vodou se do mlýna dostaly myši a proti tomu bylo třeba mlýn zabezpečit. K tomu právě sloužil již zmíněný povodník. Rozemleté obilí se nosilo na povodník, kde se domílalo. Do zásypu se myši nedaly, protože se mlelo a mlýnský personál měl stále práci a zdržel se tak vymýšlení a činění lumpáren. Přij.te se zeptat paní hostinské a dozvíte se, že ani při tisícileté vodě nebyla hospoda vyplavena. Měli to ti mlynáři opravdu vymyšlené…
Dnes už jsou to všechno jen vzpomínky a o časech dávno minulých začne mluvit někdy některý z pamětníků, když si prohlíží obrazy na stěnách hospody, dílo to známého píseckého malíře Vladimíra Müllera. Jinak je to vše dávno pryč. Nevrátí se čas ani voda, která odtekla přes vantroky, a člověk neví, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě je to tak.
Mlýn Kohoutů, známější jako Martinců
Na tomto mlýně je vidět, že se jedná o novostavbu továrního typu s několika poschodími. Poslední majitel, pan otec Martinec, byl hodný pán, o paní Martincové lze hovořit stejně. Měla vzácný dar, rozuměla lidskému tělu a jistě ještě dnes chodí po Vodňanech mnoho těch, kterým spravila zlomené kosti a vykloubené klouby. Moji zlomenou klíční kost měla také v práci.Ač bezdětní, oba měli děti rádi, a já rád vzpomínám na pana otce, když přišel do hospody mého otce. Nezapomněl nikdy něco malého přinést nebo dal korunku – a běž si něco koupit. Prošel také vězením, ale v té novější době po válce. Mleli mouku, která měla vlastní název „cukrářská na kremrole“ atd.
Mlýn byl později vystěhován a hospodařil tam Sodovkárenský závod Vodňany. Nedá mi, abych nepřipomněl, že ve Vodňanech již žádná sodovkárna nebyla. Je to paradox. Dnes je v okolí rekreační chatka, autodílna a mlýn je dost necitlivě uzavřen plechovými vraty.