V původních mlýnech, které byly na vodě, a kde byla kola, se mlelo na kamenech. A to nebylo jednoduché. Každý mlynářský, a stárek či mládek nebo učedník prášek museli umět křesat kameny. K tomu bylo zapotřebí různého náčiní. V první řadě špic, voškrd a pemrlice. Špicí se vybíral prostředek kamene, kterému se říkalo prsa. Pak přišel na řadu voškrd a pemrlice. Od prsou kamene se dělaly rýhy, a tomu se říkalo remiše. Toto zařízení klapalo a neslo název šejtroch. Spodní kámen stál, horní se točil a zrní odstředivou silou padalo do násypky.
Velkou revolucí byla ve mlýně tzv.stolice. Toto zařízení mnohokrát zvyšovalo produkci a mouka byla čistší, bez kamínků a nečistot.
Bolizonů mlýn, známější jako Dubských
Dle přiložených fotografií je dokázáno, jak tento mlýn prakticky od II.světové války v péči socialistického hospodaření chátral, a přesto, že JZD Vodňany do mlýna investovalo, jiní ničili a dnes je i důsledně vybydlen. I když okolní prostory se rozvíjely ve prospěch kolektivního družstevnictví, historická, rodinná budova byla opomíjena. Svým úskalím této doby padesátých let prošla i rodina Dubských. Dovoluji si zde připomenout svůj osobní, řekněme, zážitek. Těsně po Vítězném únoru roku 1948 v hospodě na Staré poště (bývalý Dům služeb) hrál při nedělním posezení sedláků a mlynářů heligonkář Francek tuto píseň:
„Starý mlýn znárodnili, pole vám združstevnili, oblaka přebarvili, jen ta píseň má zůstala soukromá…“ Zpívali a netušili, že to s jejich mlýny a hospodářskými usedlostmi tak špatně dopadne. Málokdy chyběli páni mlynáři otec Martinec, pan Karel Majer, Otakar Dubský, otec Žahour a taky okolní sedláci, dále pan Koritta, otec Emana Koritty, se kterým jsem konzultoval jako se spoluautorem texty.