Colin Rose

Narodil jsem se nedaleko Londýna v roce 1945, ale již řadu let žiji na severu Anglie.

Má první vzpomínka na Čechy se datuje do roku 1955. Tatra T87 řítící se Hyde Parkem v Londýně. Pořád ještě to auto slyším. Českou republiku jsem poprvé navštívil v roce 1989 a od té doby se sem vracím. V roce 1969 jsem začal malovat obrazy se středoevropskou tematikou a tato oblast mě stále fascinuje. Možná, že to byl můj velký zájem o hudbu, který mě nasměroval spíše k evropské kultuře než k USA, které nyní představují v Anglii standard. Na konci 60. let jsem pracoval se skladateli, kteří v té době začínali používat počítač jako nástroj, díky němuž mohou proniknout hlouběji do podstaty zvuku a objevit jeho strukturu. To ovlivnilo moji práci. Žádné počítače (k nim měli přístup jen vysokoškolské katedry), ale v těchto ranných stádiích to byly stohy stránek s tabulkami čísel: hrůza! V posledních sedmi letech však řada mých obrazů vznikala na počítači. Je to vzrušující snažit se pracovat v pixelech místo štětcem a zachovat přitom rafinovanost malířské techniky. Když obraz vytisknu, je to jako momentka, jak vypadá v té dané chvíli. Obvykle tak získám podnět k tomu promyslet si, jak by se obraz mohl dál měnit. Většinou mě najdete ve stádiu rozpracovanosti! Většina mé práce představuje pokus najít kontinuitu s minulostí. Zkoušel jsem malovat sérii Out of Vienna (Vyvinutí z Vídně), jako kdybych cestoval v čase do roku 1913, ale zároveň jsem s sebou propašoval počítač. Tuto sérii obrazů jsem začal malovat v roce 1980, některé z nich jsou obrovské - obrazy, ve kterých se člověk ztratí. Před pár lety jsem z legrace přidal svoji fotografii na fotku Schoenberga a jeho žáků. Z toho vznikl nápad zakomponovat útržky mého života do různých interiérů, které mě zaujaly. První tři místnosti vytváří takový triptych; přístupová cesta k prezidentskému apartmá na Pražském hradě a dva bary, jeden ve Vídni a druhý v Berlíně. Již řadu let se zajímám o architekturu a teorie Adolfa Loose. Dalším místem, které jsem chtěl udělat, tudíž byla jeho Müllerova vila v Praze. V roce 2005 jsem dostal povolení zde kreslit a malovat. Nechali mě o samotě, a tak jsem se mohl ve vile podle libosti procházet a nasávat atmosféru tohoto nejlákavějšího a nejvíce omračujícího domu. V poledne jsem chodíval na oběd do místní jídelny ve snaze zjistit, jaký dopad budou mít na můj styl kreslení nejrůznější kombinace knedlíků a omáček. Zatím takto vznikly tři obrazy. Zase tedy v podstatě jakýsi triptych, ale určitě ještě namaluji další.

Před více než patnácti lety, když jsem se v Poronině poblíž Zakopaného v Polsku schovával před deštěm, jsem objevil zbytky zpustlého parku, který, jak jsem se později dověděl, byl Leninovým pomníkem. Jídlo vychutnávané pod velkou tapisérií v rozlehlé a téměř prázdné restauraci v Českém Těšíně v zimě roku 1993. Tyto vzpomínky se mi neustále vracejí. Obrazy z cyklu „Shards from a Wasted Utopia (Střepy z promarněné utopie)", kterých jsem již namaloval 10, představují moji reakci na tato a jim podobná setkání.